V Gipse přišla do naší rodiny laskavá bytost s tváří jako sluníčko a s malými rarášky v očích. První pes v naší rodině byla malamutka Esi. Chudáček tak trochu doplatila na to, že byla naším prvním psem a taky na to, že jsme se nedokázali doma moc shodnout na tom, jak ji vést a vychovávat...
Ale podle hesla, že "blbí mají štěstí", to dopadlo docela dobře. Esi má přátelskou povahu k lidem (někdy si říkám, že až moc, zvláště když nezvanou návštěvu zlodějů v našem domě přivítala pouze radostným hukotem vyzývajícím ke hře - podle líčení souseda), problémy máme jen s některými cizími psi. A tady se projevily hlavně ty naše chyby z neznalosti.
Jako hodně přírodní plemeno si zachovala základní smečkové instinkty a stala se vyrovnanou a klidnou vychovatelkou naší domácí smečky, která se dnes skládá z pěti fen různého věku a která funguje bez zvláštních problémů.
Téměř každý pes v naší rodině má "svého páníčka". Pouze malá jezevčice Miky (kastrovaná po nechtěných štěňatech, která si pořídila na jedné z mnoha nedovolených vycházek) jaksi žádného čistě "svého" paníčka nemá. Miky se objevila v naší rodině opět jako důsledek naší nevědomosti o pravdivosti věty: "Pořídíte-li si druhého psa, aby se váš první pes nenudil a necítil se osamělý, získáte místo jednoho znuděného psa dva znuděné psy.". A tak se i stalo. Miky byla rovněž nechtěné štěňátko. Vzali jsme ji domů z výše zmíněného důvodu, protože se nám zdálo, že Esi je po ztrátě našeho koucourka, na kterého si velmi zvykla a nějak si ho adoptovala, moc smutná a opuštěná. Nějakou dobu to skutečně fungovalo i přesto, že Miky vykazovala určité rysy v povaze, které ji v soužití s ostatními psy dělají problémy dodnes: prostě sveřepý a paličatý jezevčík!
Zlom nastal po Mikyniných štěňatech. Miky se z našeho lidského pohledu nedala označit zrovna za dobrou matku, protože hned třetí den neodolala touze a opět nějakou škvírkou v zahradě zmizela a neobjevila se celý den. Zřejmě to nebylo zcela v pořádku ani v tom psím pohledu, protože zodpovědná Esi se naříkajících štěňátek ujala a chtěla jim pomoci. Už asi tušíte, co se stalo. Ovšem, Miky se vrátila... Mysleli jsme si, že to Miky nepřežije, ale nakonec jsme je nějak od sebe odtrhli a kupodivu té malé potvoře ani nic nebylo. Ale vztah Esi a Miky tím získal zřejmě nenapravitelnou trhlinu, která nezmizela dodnes s odstupem mnoha let. Před tímto incidentem v zimě spávala Esi na terase v klubíčku a uprostřed klubíčka se vyhřívala Miky, dnes ať je zima jaká chce, Esi spí v klubíčku na terase a nějaký metr vedle spí v klubíčku Miky. Neperou se, jdou si z cesty. Nemají se rády, nikdy si nehrají.
Když teda přišla starší dcera s přáním mít svého vlastního psa, kterého si může vycvičit a něco smysluplného s ním dělat, myslela jsem napřed, že ji uškrtím. Ale ona nasadila všechny páky svých 16 let a neuplynul ani rok a do rodiny přišlo nové štěňátko:AbbeyRose. Bylo to malé, nežné stvoření s nádhernýma, téměř lidskýma očima. Neustále vypadala jako hromádka neštěstí a člověk měl trvalé nutkání ji chránit... To jsme samozřejmě ještě netušili, že naše Abbey není žádné neviňátko a že ji jednou bude zcela dobrovolně respektovat i naše malamutka, přestože je váhově dvojnásobná.Ale Abbey, aniž by to tušila, měla rozhodující vliv na to, že do rodiny přibyly další dvě feny. Byla tak úžasná a tak neodolatelná, že jsem si ji hluboce zamilovala a zase jsem přehodnotila svůj závěr, že už žádný pes do baráku...
A tak se u nás objevila Gipsa.Původně jsem chtěla dovést štěně z Kanady. Mezitím ale už sháněla štěně i moje mladší dcera, která se shlédla v australském ovčákovi. No a protože tam to vypadalo na docela problematické shánění mezi nespolehlivými chovy v Evropě, rozhodla jsem se nakonec koupit štěně v USA. Ani tímto rozhodnutím jsem samozřejmě neměla vyhráno, protože napálit se dá poměrně snadno.Stálo mě to hodiny a hodiny dopisování, hledání na internetu a konzultací se známými.Ale abych se vrátila k mé Gipse. Díky situaci kolem australajdy mojí mladší dcery jsem nakonec změnila své rozhodnutí a vyhledala jsem si štěňátko mého kachňáka mezi českými chovy - Gipsy Toller Bryvilsár.
Byla od samého začátku jiná, než Abbey. Malé, nesmírně neohrabané štěňátko vypadalo jako kulička s malými oušky, narozdíl od Abbey štěňátka, která byla velmi šikovná už jako malé štěňátko a měla a má dodnes ouška "jako řízky". Gipsy byla malý rošťák a pořád něco vyváděla. Výraz jejího obličejíku byl a zůstal velmi milý. Jako štěňátko ještě vypadal její výraz jako veselý, ale jako dospělá získala charakteristický rys kachňáků: když se nic nedělá a tudíž se děsně nudí, mají výraz smutný až k pláči, který se ale jako mávnutím kouzelného proutku promění v ostražitý a zaujatý, když se objeví míček nebo nějaká zábava v dohledu.
Trošku utrpěly její vrozené aportovací vlohy přítomností dvou vášnivých aportérů - konkurentů. Když ji balonek vždycky vyfoukly před nosem, přestaly ji balonky téměř zajímat. Ale aportuje ráda a čím je starší, tím víc se pouští i do boje s konkurencí.A aport z vody už nemá vůbec žádnou chybu: odměnou za donesený aport je další hozený aport! To je jejdiná činnost, kdy ji nezajímá pamlsek žádného druhu. Hned po předání aportu se postaví na břeh a upřeně hledí na vodní hladinu, až se objeví aport...
Jinak Gipsa se snaží i v agility, kde nejlepších výsledků dosahujeme za psí paštičku :-), a coursingu, kde kupodivu žádné povzbuzování nepotřebujeme.