|
Dle mého názoru,
je to jeden z mnoha výborných způsobů jak zaměstnat hlavičku
psů a nejen jich, nýbrž i páníčci mají co dělat (.. to
znám moc dobře ... :O)). 
Jak to vlastně
začalo?
K agility jsem se dostala ještě před
příchodem Chuckie ovšem do té doby jsem měla jen zhruba představu,
co by to asi mohlo být. Aktivně jsem se zapojila až s mojí
hbitou mrškou Chuckie, která potřebovala pohyb a kontakt se
psy jako sůl.
Jelikož nám cvičák
agility Kirican, kam dříve chodila pouze moje setra Verča
s její "kachnou" Abbey,
spadl do klína kvůli odchodu trenérky, tak jsme již od samého počátku měli přístup k překážkám.
Klub se dále rozvíjel, chodili stále noví zájemci o výcvik
avšak jediná osoba ochotná trénovat byla Verča,a tak jsem začala trénovat
i já. V rámci získávání nových zkušeností jsme začali
objíždět intenzivky a tábory, které mi jistě pomohly
nejen s Chuckie. :O)
Co je však nejdůležitější
je zachovat si pozitivní přístup k agility a hlavně si čas
strávený na cvičáku pořádně užít a neohlížet se na
druhé, co si myslí když někdo dává najevo radost ze hry se
psem. Jde jen o to, aby si obě části týmu uvědomily, že agility
je ta nejúžasnější zábava, která může momentálně
být, ... pak ani zkažená sekvence nevadí :O) Spousta
lidí, kteří k nám přijdou, se příliš ohlíží na to,
aby si stále zachovali seriózní tvář, ale po nějakém čase
mezi námi se již nebojí dát zcela najevo svou radost z úspěchu.
Ovšem není úspěch jako úspěch, pro někoho znamená úspěch
jen to když si pes krásně sedne po přivolání a někdo míní
úspěchem pouze to když stojí na stupních vítězů, ale já
osobně se kloním k prvnímu vyložení tohoto slova. Bylo by
hloupé tvrdit, že umístění nepotěší, ale daleko důležitější
je umět se radovat i z maličkostí.
Když má
radost páníček, má radost i pes, když je páníček smutný,
pes je ve smutku s ním!
|