foto:
Veronika Urbášková (Abbey Rose)
Lucie Schönová
Markéta Urbášková (makychuckie)
Ludmila Urbášková
Rastislav Chrenko
 

 
webmaster Makychuckie
 

 

Ebi a Agility

Už jako malá byla Ebina samá noha, samej ocas. Pořád přes něco skákala, pořád někde prolízala atd. To mi samozřejmě dělalo radost, protože jsem si Ebuli brala s tím, že bysme zkusily agility. Ebi si to uvědomovala a tak nám vyrostla tak akorát, abysme se vlezly do kategorie medium. Když jí bylo tak osm měsíců založil se v Olomouci nový klub, kde se mělo cvičit agility, tanec se psem a další sporty se psem. Neváhaly jsme a přihlásila jsem nás. Cvičila nás vždy veselá trenérka, takže se nám tam hned od prvního tréninku líbilo. Zezačátku nebyly překážky, takže jsme se věnovaly poslušnosti a různým prvkům z tance se psem. Přes zimu byl cvičák přerušen, což hlavně Ebi poměrně těžko nesla. Pak se ale nakoupily překážky a 
naše agiliťácké vzdělávání mohlo začít. Po každé, když jsme dorazily na cvičák, začaly ji v kukadlech plát skoro až fanatické plamínky a už už chtěla běžet. Rouza zdědila nadání k tomuto sportu po svém otci, takže nám alespoň začátky šly jako po másle. Spousta zasvěcených lidí ji chválila, jak je ohromně šikovná. No a taky mi sdělily, že je mnóóóhem šikovnější než panička (ale nemám si to brát osobně, údajně je to normální). Někde v hlouby duše jsem to stejně věděla. Tak nějak jsem si uvědomovala, že dobrý vůdce se nezačne uprostřed parkuru motat a přemýšlet kam má běžet,popřípadě zakopne o vlastního psa, nebo povalý pár překážek :0). No jo, začátky byly pro mou osobu velmi náročné. Postupně se to ale (myslím) zlepšovalo. Padala jsem třeba už jenom jednou za trénink :0). Ale Ebi to bylo stejně fuk, jelikož mě na trati vlastně nepotřebovala. Naše Běhy vypadaly přibližně takto: ona se řítila přes překážky a já jsem supěla za ní, jak nejrychleji to šlo. Pak nám ale naše trenérka odjela do Ameriky a cvičák se začal rozpadat. Celé prázdniny jsme netrénovaly a pak ještě celé září. V říjnu jsme jely na trénink do Rožnova pod Radhoštěm, kde se nás ujala Martina Podešťová. Naučily jsme se tam spoustu nového a získaly jsme nový zápal. Podařilo se nám získat klíče od cvičáku a překážek a tak jsme ještě s choďákem Darrim začali trénovat "na vlastní pěst". Asi největší potíže nám dělal kruh. Ebi ho prostě pořád podlízala, proskakovala bokem... Desetkrát jsem si mohla stoupnout za kruh a zavolat ji skrz, ale jak jsem si stoupla vedle, nahodila raráškovský výraz a hop vedle. Asi dva měsíce jsem to trpělivě opravovala a chválila ji pokaždé, když skočila dobře. Pak už jsem se ale neovládla a jednou jsem jí vynadala. Pochopitelně to nebyl žádný řev, nebo něco podobného. Ebula nasadila pohoršený výraz, pak ještě jednou prostrčila svoji rezatou kebuli mezi kruhem a rámem (následovalo hlasité NE) a od té doby skáče kruh krásně středem, už i na vysílačku. Pořídili jsme si literaturu a pustili se do díla. Postupně se k nám začali přidávat další zájemci o agility a tak se znovuzrodil náš cvičák.

 

... závody

Po několika měsících usilovného cvičení (hlavně z mé strany, Ebi už to snad všechno uměla) se moje mamka rozhodla, že bysme se měli přihlásit na závody. Já jsem její nadšení rozhodně nesdílela. Nepochybovala jsem o tom, že to Rouzína zvládne, ale tak nějak jsem byla přesvědčena, že já na to ještě nejsem dostatečně připravena (možná za 5, 8 let?). Jenže to by nebyla mamka, aby nás tam nějak nedostala :0). Domluvila nám trenérku Danu Sedlákovou. Ta se na nás přijela 13.2. 2005 podívat. Zopakovala mi už dávno známou větu (viz. výše) a pak nám dala instrukce co zlepšit. Na závěr cvičáku uzavřela s mamkou koalici a tak nám oznámily, že 5.března jedem závodit do Brna na Zimní robinsonádu. Přišlo mi to jako výborný vtip, jenže mamka to myslela ví než vážně. No a aby toho nebylo dost, 24.2. mi ráčila prozradit, že 26.2. jedeme na neoficiální závody do Tišnova (u Brna). To už nebyl ani čas na pořádnou paniku!!! Závody nakonec nedopadly tak děsivě, jak jsem očekávala. Závodil i Ebouchův kámoš Darča s paničkou Luckou (původně se jeli jenom podívat). Sice jsme se dvakrát diskvalifikovaly, ale byla to legrace. Taková legrace už ovšem nebyla na Robinsonádě. První běh dopadl naprosto katastrofálně. Byla jsem nervózní jak... a taky to podle toho vypadalo. Diskvalifikovaly jsme se zhruba 8x. Druhý běh začal nadějně. Jenže u poslední tyčky slalomu se Ebi rozhodla, že půjde prozkoumat okolí a odešla asi o tři metry dál nasávat libé vůně z přilehlé restaurace. Nakonec se ke mě vrátila, jenže za boha nechtěla prolézt poslední mezeru slalomu, která nám chyběla k jeho úspěšnému  zdolání. Vyřešila jsem to jednoduše: drapla jsem ji za kožich a protáhla jsem ji. Sice to byla další diskvalifikace, ale Ebule se vzpamatovala a tak jsme si parkur doběhly. Poslední byl jumping, který se nám relativně povedl. Párkrát jsem se zamotala, ale doběhly jsme bez diskvalifikace.  Další závody se Ebi obrovsky zlepšila. Přestala s očicháváním zajímavých míst na parkuru :0) a konečně běžela rychle. Jediný háček byl v tom, že jsem ji pravidelně křížila cestu a naváděla na blbý překážky (samozřejmě neúmyslně). 3x jsme se diskvalifikovaly, ale byla jsem spokojená s jejím výkonem. Tak to jde dál a dál... 

 
DATUM: MÍSTO:  TR. BODY: POŘADÍ: ROZHODČÍ: